Právní oříšky v dopravě a jejich řešení

[GeneHawkins]

Nikdy není nic stejné, ale přesto na to lze zadržovací právo aplikovat v obou případech.

A jak ses vypořádal s tím § 563 Obč. zákoníku?

[řidičBOB]

základním předpokladem zadržovacího práva je, že držitel má zadrženou věc oprávněně u sebe...a v Tebou popisované situaci je o oné oprávněnosti trošku pochybnost...což u auta v servise není.

[ultima ratio]

Jaký je rozdíl, jestli auto parkuje před servisem někde na volně přístupném soukromém parkovišti a uvnitř oploceného volně přístupného soukromého areálu, kam je vjezd jen přes vrata nebo závoru? Pravda servis má ještě ve své moci klíč od auta, ale ten klíč od auta není třeba zadržovat, pokud s tím autem nemíní jezdit.

S paragrafem 563 občanského zákoníku se není třeba nijak vypořádávat, jestli se dohodli na okamžité splatnosti pohledávky, jako že asi nakonec dohodli, když to řidič zaplatil hned ten den. Další věc je, že i kdyby se nedohodli, tak by mohl ten ředitel nemocnice jednat v dobré víře, že na zadržení věci má právo. Stejně tak odtahovala a zadržovala vozidla spousta měst v případě úklidu silnic a měla je v zástavě, dokud majitelé nezaplatili i když nebyla pohledávka splatná a stíhal je někdo pro trestný čin? Určitě ne, jednali v dobré víře, že jednají oprávněně a ještě to spousta měst dál dělá. Je pouze na řidiči toho vozidla, aby se proti tomu bránil podáním občanskoprávní žaloby, není to věc trestního práva.

[sudakf]

"Je-li vlastníkem místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice v souladu s ustanovením § 19 odst. 5 a 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, odstraněno silniční vozidlo na náklady jeho provozovatele, je vlastník místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice (nepřevzal-li poté vozidlo jeho provozovatel) po odpadnutí důvodu veřejného zájmu, pro který byla místní komunikace nebo průjezdní úsek silnice označena dočasně dopravní značkou zákazu stání silničních vozidel, povinen vrátit odtažené vozidlo zpět na místo, odkud bylo odtaženo." (rozsudek Nejvyššího soudu v Brně sp. zn. 21 Cdo 4546/2009 ze dne 9. prosince 2010).
Ustanovení § 175 odst. 1 občanského zákoníku hovoří snad nad slunce jasněji: "...k zajištění SPLATNÉ pohledávky". To znamená, že:
1) oprávněnost pohledávky byla deklarována deklaratorním enunciátem exekučního titulu,
2) uplynula lhůta k plnění marně,
3) ergo: exekuční titul nabyl právní moci a stal se vykonatelným.
Samozřejmě, obce činily, co činily, a snad i někde činí: protiprávně. Nemůžeš porušením práva někým jiným argumentovat, že jsi jej také tak porušil.
Konkrétně: obec, která odtáhla vozidlo, by musela mít v mezidobí rozhodnutí civilního soudu, že odtah byl oprávněný, toto rozhodnutí by již muselo být v právní moci a být vykonatelným (tedy: muselo by být o žalobě rozhodnuto odvolacím soudem a musela by uplynout soudem určená lhůta pro plnění), a i pak by záleželo na zásadě proporcionality. Nemůže Ti exekutor prodat dům kvůli dluhu K 500, ani Ti na něj uvalit zástavní právo exekuční. Za trestný čin je nemůže nikdo stíhat, protože územní samosprávný celek není fysickou osobou, která jediná u nás za trestnou činnost zodpovídá. A zda-li došlo někdy k prověřování / vyšetřování / souzení konkrétního úředníka, například pro zneužití pravomoci úřední osoby, nemůžeš vědět.
In concreto: ředitel nemocnice by byl v dobré víře, kdyby měl v ruce rozsudek civilního soudu, který by vlastníku vozidla ukládal plnění proti jeho osobě, tento rozsudek by byl v právní moci a byl by vykonatelným.
Pokud by následně došlo k jeho kasaci soudem Nejvyšším, Ústavním, nebo mezinárodním, škodu (nemajetkovou újmu) z toho zrušeného rozsudku povztavší by nesl stát, nikoli pan ředitel, neboť pan ředitel jednal v dobré víře (u rozhodnutí v právní moci platí presumpce správnosti). Nic takového však neměl.
Bona fidei, institut dobré víry, slouží k tomu, aby se účastníci soukromoprávních / veřejnoprávních vztahů nemuseli redundantně obávat výkonu práva, které jim přiznává výrok rozhodnutí v obavě, že v době blíže neurčené (někdy i v řádu desítek let) bude tento výrok zrušen. Nikoli, aby sami rozhodovali, že jejich nárok je po právu.

[sudakf]

No nemyslím si to, protože zadržovací právo je standardní prostředek na vymáhání pohledávek v rámci občanskoprávních vztahů. Na princip proporcionality přitom logicky nehledí, zadrží jen to, co má právě ve své moci. To je jak když dá někdo své vozidlo do opravy a pak se mu při přebírání vozidla nelíbí cena za opravu a nechce platit, servis má také možnost využít zadržovacího práva a vozidlo nevydat, že je cena vozidla desetinásobná nebo stonásobná oproti pohledávce nehraje roli.

Ale činí tak protiprávně. Nemusím snad připomínat věci, jako je poptávka, objednávka etc., ve které má být dohodnuta cena za službu, včetně náhradních dílů. Nechce se mi to nyní přesně vyhledávat, obchodní právo není můj šálek čaje, ale obecně lze úhradu za dílo navýšit o stanovené procento, pakliže se vyskytnou nepředvídatelné výdaje. S tím jsou, ze zákona, seznámeny obě strany závazku.
Pakliže servis navyšuje úhradu za to, že třeba tvrdí, že tam našel to a ono a opravil to, pak to opravil z vlastní vůle, může se o úhradu za tyto služby soudit, ale auto zadržuje protiprávně a jeho vlastník má právo si jej s tama odvést, popřípadě se bezodkladně obrátit na obecný soud servisu se žalobou o vydání věci s návrhem na předběžné opatření. Během deseti, dvanácti hodin, může mít v ruce vykonatelné rozhodnutí o předběžném opatření a třeba i s použitím policie si vozidlo převzít.
A na zásadu proporcionality se hledí vždy a všude, jinak se dostaneme do právní úrovně totalitního státu: trestním řízením nesmí být činci způsobena újma větší, než kterou způsobil trestným činem, ústavní soud konstantně judikuje, že exekucí lze postihnout majetek toliko do výše vymáhané povinnosti s příslušenstvím etc.
To, že se děje bezpráví, je běžné v celku všude, u nás nadměrně. Je tomu tak ale proto, že se jeho oběti nebrání. Argumentovat tím nemá žádný smysl.

[ultima ratio]

Ano správně, řidič měl podat návrh na předběžné opatření místně příslušnému soudu, když se mu to zadržení vozidla nelíbilo, místo toho ale zaplatil řediteli nemocnice náhradu nákladů 500 Kč, vozidlo mu bylo vydáno a pak účelově na něj podal oznámení na policii. Jinak policie by ale určitě neasistovala při převzetí vozidla na základě předběžného opatření soudu, není to její věc, je to věc občanskoprávní nikoliv trestní, na to má snad soud vykonavatele, policie neprovádí výkony rozhodnutí. Mimochodem si myslím, že to trestní stíhání ředitele nemocnice bude brzy zastaveno, popř. ho soud zprostí obžaloby, žádný trestný čin se nestal, nejdříve řidič zasáhl do vlastnických práv jiného, teprve potom ten jiný zasáhl do vlastnických práv řidiče a to ještě v souladu s občanským zákoníkem pouze využil zadržovacího práva. Pokud bylo to zadržovací právo použito neoprávněně vzhledem k údajné neaktuální splatnosti pohledávky, není to také hned trestný čin, řidič se může přece bránit návrhem na předběžné opatření, popř. i žalobou vymáhat náhradu nákladů, minimálně po dobu, kdy mu bylo vozidlo zadrženo a musel tedy užívat jiné. Řešit hned jakýkoliv spor pomocí prostředků trestního práva není správné, už vzhledem k subsidiaritě trestní represe. Trestní právo se má v takových soukromých sporech využívat až jako ten nejzazší prostředek (ultima ratio), kterým je prováděna právní regulace společnosti. Tady se prostě nestalo to, že by ředitel nemocnice na volně přístupné obecní silnici dával botičku na cizí vozidla, která špatně parkují, ten ředitel nechal dát botičku na cizí vozidlo na svém oploceném pozemku, protože mu tam to vozidlo způsobilo tím stáním nějakou škodu, kterou chtěl vymoci po řidiči.

Viz např. z textu odůvodnění rozhodnutí ÚS č.j. II.ÚS 372/03

Ústavní soud obiter dictum podotýká, že uznávaným principem právního státu je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio. Z tohoto principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. Zadržení cizí věci za účelem zajištění své pohledávky nelze pokládat bez dalšího za "přisvojení si cizí věci" a za zpronevěru ve smyslu § 248 trestního zákona, a to ani v případě, že by nebyly splněny všechny podmínky zadržovacího práva podle občanského zákoníku. Účastníci občanskoprávního vztahu, mezi nimiž existuje spor ohledně splnění podmínek zadržovacího práva, mají dostatek možností, jak vyřešit tento spor prostředky občanského práva a cestou občanského soudního řízení. Princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní.

http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDeta ... typ=result

[sudakf]

"Jak právo zjistilo, parkovací místo v areálu nemocnice není vymezené žádnou oficiální dopravní značkou. Na zídce za ním je pouze cedulka s espézetkou Machova BMW."
My se dostáváme do zcela absurdní diskuse.
1) Kdyby se jednalo o řádné, rozhodnutím schválené, vyhrazené parkoviště, i na takovém lze stát za určených podmínek (§ 27 odst. 1 lit. o) sil.zákona).
2) Pokud by příslušné vozidlo stálo na vyhrazeném parkovišti protiprávně, tedy v rozporu s výše citovaným ustanovením sil.zákona, oprávněnému uživateli by nebránilo nic v tom, aby si toto vozidlo vyfotografoval, zajistil si svědky a zavolal hlídku policie / obecní policie a požádal jí o zákrok ke zjednání zákona (§ 27 odst. 5 sil.zákona).
3) To co cituješ, velmi dobře znám, nazývá se to subsidiarita trestní represe, nyní je dokonce zakotvena v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Ovšem, trestní řízení (včetně správního trestání) tak, jak je v našem právu kodifikováno, je vždy řízením mezi státem (zájmem společnosti) a fysickou osobou. "Poškozený", dříve účastník soukromý, do něj může vstoupit, avšak může se fakticky domáhat, v tzv. adhesním řízení, pouze náhrady škody majetkové, jejíž výše musí být v rámci tr.řízení spolehlivě zjištěna a musí v něm být prokázáno zavinění čince, jinak je účastník soukromý enunciátem rozsudku odkázán na pořad práva civilního. Od roku 1950 nemáme v trestním právu institut "žalobníka soukromého", jak na něj pamatoval řád soudu trestního z r. 1873, který platil právě do roku 1950. Podle něho mohl kdokoli podat obžalobu v trestní věci, odmítl-li jí z jeho podnětu podat zástupce státní. Občan, který se obrátí s oznámením na orgány činné v tr.řízení, nemůže tedy nikdy zneužít subsidiarity trestní represe. Jediným institutem, který může využít, je v podstatě podnět k vykonání dohledu nejvýše vyššího státního zastupitelství nad činností nejblíže nižšího státního zastupitelství; řádné opravné prostředky má k disposici poškozený, až je vydáno rozhodnutí ve věci samé, a i ty jsou omezené, v drtivé většině se vztahují právě k náhradě škody.
4) Tvůj výklad je zcela absurdní (argumento reductione ad absurdum). Podle něho bych Ti mohl, například, zabavit auto, když budeš u mne na návštěvě a pohádáme se a já budu tvrdit, že jsi mne slovně urazil, a že po Tobě budu v řízení o žalobě o ochranu osobnosti vymáhat za toto omluvu a finanční zadostiučinění, a že ono auto (motocykl, jízdní kolo, kabát...) je zástavou na budoucí plnění.
Jestli je pravda to, co je popisováno v tom článku, tak pan ředitel bude odsouzen s velmi vysokou pravděpodobností k podmíněnému trestu dosti vysokému, protože dosud nebyl trestán. Jiná možnost ani není.
Obecně platí tři okolnosti, které, ze samé podstaty, způsobují beztrestnost:
1) nutná obrana, tedy, dopustíš se tr.činu (správního deliktu) tím, že odvracíš útok, který bezprostředně hrozí, nebo trvá, na zájem chráněný trestním zákonem a Tvá obrana není zjevně nepřiměřená způsobu útoku (v nutné obraně můžeš i beztrestně zabít, nutná obrana se vždy vede pouze proti fysické osobě, nebo proti věci, kterou útok činí),
2) krájní nouze, tedy, odvracíš nebezpečí, které přímo hrozí zájmu chráněnému trestním zákonem (v krajní nouzi lze například zničit věc - v lese se na Tebe řítí agresivní pes a jeho majitel jej není sto odvolat a Ty jej postřelíš / zastřelíš, tedy, jako věc zničíš, sousedovi býdlícímu nad tebou, který je na dovolené, začne propouštět vodovodní ventil /praskne radiátor.../ a Tvůj byt to vytopuje, klíče nemáš, a proto rozbiješ vstupní dveře, abys bez zbytečného odkladu zastavil vodu; byl bys odpovědný za přečin poškozování cizí věci, ale nejsi, konal jsi tak v krajní nouzi), ovšem, oproti nutné obraně jsou podmínky přísnější, platí zásada proporcionality, že následek nesmí být stejně závažný, nebo závažnější, než hrozil,
3) "civil arest", oprávnění zakotvené v ustanovení § 76 odst. 2 tr. řádu, tedy, kdokoli může zadržet osobu přistiženou při páchání tr.činu, nebo bezprostředně poté, je-li to nutné ke zjištění její totožnosti, zabránění jejího útěku nebo zajištění důkazů. Výklad tohoto práva je ovšem tak složitý, že dodržet jeho judikatorně určené striktní podmínky je velmi těžké.
Ostatní speciální oprávnění, jako Tebou zmiňované právo zadržovací, právo na přiměřené odvrácení zásahu do práva občanského (§ 6 obč.zákoníku), jsou ještě složitější, stejně jako třeba samotný institut dobrých mravů.
V tomto případě je primárně rozhodné, že onen řidič vůbec nestál na žádném vyhrazeném parkovišti, tedy nemohl porušit právní povinnost, proto nemohl ani jejím porušením nikomu způsobit škodu. Proto ilusornost případné "pohledávky" je zřejmá na první pohled na tolik, že se, s největší pravděpodností, o vině za tr.činy rozhodují soudy, jednalo o účelové jednání ze strany ředitele věznice, a protože naplňuje znaky několika přečinů, musí být postaven před soud, v opačném případě by o jeho vině a nevině rozhodoval věcně nepříslušný orgán, tedy státní zástupce / policejní orgán, což je nepřípustné. Nic právně nelogického v tom nevidím, ba naopak.

[ultima ratio]

Tady přece nejde o nějaké parkoviště a o nějaký dopravní přestupek ze strany toho řidiče, tady jde o to, že řidič si drze ponechal zaparkované auto na cizím soukromém pozemku, tím zasáhl do majetkového práva vlastníka nebo uživatele pozemku, tomu se bránil uživatel pozemku zadržovacím právem.
Vem si takový příklad: Řidič jede s příbuzným do nemocnice, přijede k oplocenému areálu nemocnice, a chce vjet dovnitř k budově nemocnice, jenže tam je závora a vrátný s uniformou nějaké bezpečnostní agentury pouští dovnitř pouze sanitky a vozidla zaměstnanců, řidič tedy řekne na vrátnici, že veze do nemocnice postiženou osobu s omezenou pohyblivostí, jestli by ho tam nepustil, vrátný mu tedy řekne, že ho tam pustí, aby ho mohl dovézt až před budovu, ale že uvnitř parkovat nesmí, že ho musí vyložit a odjet zaparkovat mimo areál, řidič tak vjede do oploceného areálu nemocnice, vidí, že tam parkují i jiná auta, tak se na slova nějakého vrátného z nějaké bezpečnostní agentury vykašle, vždyť to přece není policajt a uniformu měl jen pro parádu a zaparkuje na volném místě, dopravní značky tam nejsou a nápis s RZ na zdi ho nezajímá, řekne si: vždyť tu budu přece jenom hodinku, proč bych měl někde venku mimo areál hledat parkoviště a ještě tam za to třeba platit parkovné, když tady to budu mít zdarma, že? Řekne si, že v nejhorším přece může nasednout do auta a odjet, nic horšího se mu nemůže stát. Jenže uživatel pozemku mu udělal čáru přes rozpočet, chtěl zaplatit 500 Kč jako náhradu nákladů, to řidič nechtěl platit, uživatel pozemku tedy využil zadržovacího práva a nechal dát od vrátného z bezpečnostní agentury na auto botičku, asi už tam jsou na takové vykuky připraveni.
Opravdu si myslíš, že se dopustil v takovémto případě uživatel oploceného pozemku trestného činu? Já jsem přesvědčen, že ne, využil pouze zadržovacího práva. A podobné to bylo jistě i s tím ředitelem nemocnice v předmětném případě. Já vím z vlastní zkušenosti, jak jsou řidiči vozidel neohleduplní a parkují si, kde se jim zachce. Jak by ses takovému řidiči bránil ty, kdybys byl v kůži majitele pozemku? Já bych mu třeba propíchal všechny 4 pneumatiky, tím bych se mohl nějakého přečinu dopustit, ale museli by mě při tom chytit. Ten řidič by tam na tom místě ale určitě už nikdy v životě nezaparkoval. Ten ředitel nemocnice se žádného přečinu nedopustil, postupoval podle občanského zákoníku, protože bylo zasáhnuto do jeho majetkového práva a vznikla mu pohledávka vůči řidiči vozidla, kterou nechtěl ten řidič uhradit, využil zadržovací právo na věc, kterou měl ve své moci (auto zaparkované na jeho oploceném pozemku), což není trestné ani když nejsou splněny všechny podmínky dané občanským zákoníkem pro užití zadržovacího práva, jak zní nález Ústavního soudu, který jsem citoval v předchozím příspěvku. To nemůže skončit jinak než zastavením trestního stíhání nebo zproštěním obžaloby, pokud se tedy bude umět ředitel nemocnice správně bránit před orgány činnými v trestním řízení a odkazovat je na subsidiaritu trestní represe a využití zadržovacího práva, řidič se mohl bránit zadržovacímu právu jinak (návrh na předběžné opatření místěn příslušnému soudu ...), ale řidič místo toho pouze sklopil uši a zaplatil 500 Kč, protože třeba žádné východisko neviděl, protože zákony nezná. Zákony jsou ale psány pouze pro znalé a kdo je neumí využívat, má prostě smůlu (Vigilantibus iura scripta sunt). Tím neříkám, že se řidič dopustil svým účelovým oznámením na policii nějakého trestného činu, jednal ve svém omylu díky své vlastní neznalosti. Ve svém důsledku na to může ředitel nemocnice doplatit také pouze vlastní neznalostí, tedy že se nebude umět před OČTŘ správně bránit.

[sudakf]

Možná máš slušný, ba i perfektní, přehled o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, bohužel, uniká Ti základ, a to je samotný systém pozemních komunikací, jejich vlastnictví a užívání z pohledu práva přístupu k pozemní komunikaci, tedy přístup k užívání, nikoli bližší podmínky jejich užívání. Uvidíš, že se to pak výrazně dotýká i vlastnického práva k pozemní komunikaci.

I. Pojem "pozemní komunikace" a jejich dělení co do přístupu k nim:
Toto upravuje zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále také "z. pk.").
Podle ustanovení § 2 odst. 1 z. pk. pozemní komunikace je dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti.
Podle ustanovení § 2 odst. 2 z. pk. pozemní komunikace se dělí na tyto kategorie: dálnice /lit. a)/, silnice /lit. b)/, místní komunikace /lit. c)/ a účelová komunikace /lit. d)/.
Pro účely této diskuse nás bude nadále zajímat pouze pozemní komunikace ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 lit. d) z. pk., tedy, účelová komunikace.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 z. pk. účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad může na návrh vlastníka účelové komunikace a po projednání s příslušným orgánem Policie České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisu tím není dotčena.
Podle ustanovení § 7 odst. 2 z. pk. účelovou komunikací je i pozemní komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu. Tato účelová komunikace není přístupná veřejně, ale v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu. V pochybnostech, zda z hlediska pozemní komunikace jde o uzavřený prostor nebo objekt, rozhoduje příslušný silniční správní úřad.
Obecně platí, že pozemní komunikace jsou věcí veřejnou, tedy, užívat je může každý, pro koho jsou určeny (například dálnice a silnice pro motorová vozidla každý řidič motorového vozidla, které má konstrukční rychlost 80 km/h a vyšší, za předpokladu, že za takové užití zaplatí příslušný fiskální poplatek, je-li předepsán, chodník výhradně jen pro chodce a řidiče jízdního kola mladší 10 let etc.).
I ze samotného lingvistického pojetí vyplývá, že účelová komunikace, není-li upraveno jinak, je veřejná.
První podmínkou, že účelová komunikace není veřejnou, znamená, že se nachází v uzavřeném prostoru (např. vojenský újezd), nebo objektu (což může, samozřejmě, být i nemocnice).
Vlastník není pro toto relevantní, je jím vždy fysická, nebo právnická, osoba (§ 9 odst. 1 věta druhé z. pk.).

II. Přístup k neveřejné účelové komunikaci.
Je-li účelová komunikace neveřejná, z presumpce veřejnosti, která vyplývá z výše uvedeného, vyplývá, že je věcí vlastníka / provozovatele, aby zejména příslušným dopravním značením jednoznačně, určitě a srozumitelně dal toto účastníkům provozu na pozemních komunikací na vědomí (vigilantibus iura scripta sunt - právo svědčí těm, kteří o ně dbají). Je-li pak neveřejnou, avšak je na ní povolen přístup veřejnosti, je opět věcí vlastníka / provozovatele účelové komunikace, aby dopravním značením vymezil podmínky (nejvyšší povolená rychlost, hmotnost vjíždějícího vozidla, rozměry etc.) a rozsah tohoto zvláštního užívání (např. pouze sanitním vozům, návštěvám ...).
Všechny tyto skutečnosti však musí být určeny při kolaudaci dané účelové komunikace.

III. Parkoviště na účelové komunikaci.
Podle ustanovení § 12 odst. 4 z. pk. pokud nejsou samostatnými místními komunikacemi, jsou součástmi místních komunikací též přilehlé chodníky, chodníky pod podloubími, veřejná parkoviště a obratiště, podchody a zařízení pro zajištění a zabezpečení přechodů pro chodce.
Podle ustanovení § 12 odst. 6 z. pk. veřejné parkoviště je stavebně a provozně vymezená plocha místní nebo účelové komunikace anebo samostatná místní nebo účelová komunikace určená ke stání silničního motorového vozidla.
Pojem "pokud nejsou samostatnými..." je třeba vykládat zejména s ohledem na to, co je zaneseno v katastru nemovitostí, tedy, má-li parkoviště samostatný pozemek na kterém stojí, a je-li tam zaneseno.
V praktickém provozu půjde parkoviště zpravidla určit pouze a jen dopravním značením, v opačném případě se jedná o součást pozemní komunikace a zastavení a stání na něm je upraveno příslušnými dopravními předpisy o zastavení a stání.

Aby si tedy řidič mohl ponechat vozidlo drze zaparkované na cizím soukromém pozemku, primárně by se muselo jednat o pozemek, který není pozemní komunikací. Z povahy věci nelze k provozu vozidel užívat jiného cizího pozemku (na vlastním si můžeš jezdit, kde chceš), než pozemní komunikace, a z povahy věci by se vždy jednalo o neoprávněné užívání cizí věci (z pohledu občanskoprávního, nikoli trestního, práva), popřípadě o neoprávněný zábor veřejného prostranství, pokud by řidič stál s vozidlem například v parku na trávníku. Pozemní komunikace je určena k provozu vozidel, a proto, pokud si vlastník chce určitou plochy vyhradit jako parkoviště pro sebe, musí ji jako takovou zřídit zákonem předpokládaným způsobem, tedy ve stavebním řízení, a označit.
Opačný výklad je zcela absurdní: prakticky by sis musel každou cestu plánovat tak, abys věděl, po čí pozemní komunikaci pojedeš a tak, abys věděl, které krajnice, odpočívky, parkoviště atd. komu patří.
To, jest-li u vjezdu do nemocnice závora, vrátný, nebo já nevím co, není z pohledu práva na přístup k pozemní komunikaci relevatní. Relevantní je dopravní značení. Musí být umístěno v souladu se stavebním povolením (je součástí pozemní komunikace), musí být schváleného typu (odpovídat ČSN a mít na to Atest). Závora, vrátný etc. je pouze jakýmsi vynucovacím prostředkem.
Nikde jsem v článku nenašel, že by to toho onoho konkrétního areálu nemocnice byl dopravním značením povolen vjezd pouze sanitním vozům a zaměstnancům nemocnice, ani jsem tam nenašel, že by mu něco takového vrátný říkal o parkování.
Problém je však v tom, že i kdyby Tebou popsaný případ proběhl, konání "vrátného" by bylo ultra vires, za hranicí jeho zákonem dané pravomoci. Uživání pozemní komunikace musí být upraveno generálně, a to buď na základě zákona (třeba lesnický zákon, zákon o myslivosti), nebo dopravním značením: v souladu se všeobecným zákazem diskriminace.
Chrání to totiž, jako u každého právního vztahu, obě strany; Tebou zmíněný případ v praxi nelze prokázat, pokud by byla u vjezdu do areálu nemocnice pouze závora a vrátný nikoli dopravní značení, stálo by zde tvrzení proti tvrzení, tedy tvrzení řidiče proti tvrzení vrátného, v praxi tedy neřešitelný stav. Řidič bude pouze tvrdit, že se s vrátným o stání, parkování apod. o ničem nebavil, vrátný, že ano. Toto nikdo nerozhodne jinak, než že vrátný nic neřekl.
Nápis RZ na zdi jej skutečně nemusí zajímat, neboť vůbec nemusí vědět, co to znamená.
Jsem přesvědčen, že v daném případě onen řidič vůbec nic neporušil a nijak do vlastnického práva k příslušné pozemní komunikaci nezasáhnul. Platí právo, a v jeho mezích (secundum et intra legem, přesně a podle práva) lze smluvně upravit vzájemná práva a povinnosti, nikoli v rozporu s ním, což by Tebou popisovaný případ byl.
Pro užití zadržovacího práva je obecně nezbytné prokázat splatnost pohledávky (pokud by mu jí i řidič na místě přiznal, tak zjevně pod nátlakem, tedy neplatně), tedy její, ať již smluvní, nebo soudní, deklarování (smluvní by muselo mít exekutorskou doložku a být tedy sepsáno exekutorským zápisem), nevím také, v čem mu náklady vznikly: škodu nutno prokázat, nikoli pouze tvrdit. Pokud, jak tvrdí v článku ředitel, se mu jednalo o náhradu za čas, jedná se o nemajetkovou, nikoli majetkovou, újmu, která není škodou ani žádným nákladem.
Podstatné je také mít věc v držení, což ředitel neměl. Navíc, ředitel nebude pravděpodobně majitelem onoho pozemku, nebude mu tedy ani svědčit vlastnické právo.
Ano, jsem přesvědčen, že ředitel si zahrál na vymahače a dopustil se několika trestných činů.

[sudakf]

Ano, a jak bych to řešil? Primárně bych si zajistil parkoviště ve smyslu platného práva, jako takové zkolaudované, označené platným a schváleným dopravním značením, které by tam bylo na základě platného rozhodnutí o povolení užívat stavbu a měl bych v ruce pobolení ke zřízení vyhrazeného parkoviště. Až pak bych se pouštěl do úvah, jak toto právo vymoci.